Michail Ščigol: Deníky F. K.

Po sedmnácti letech se vrací do galerijních prostor jičínského muzea výtvarník Michail Ščigol. Malíř s ukrajinskými kořeny je s naším regionem pevně svázán, jak náměty svých prací, kulturní aktivitou, která oživuje veřejný prostor, tak svým životem v Železnici.

Jeho práce se odehrává v cyklech, kdy autor vypráví a nahlíží příběh z mnoha různých pohledů. Tentokrát se tématem jeho práce stal průzkum tajemství a zákoutí života i díla mimořádného literáta počátku 20. století Franze Kafky. Cyklus začal vznikat již v roce 2013, kdy malíř vytvořil nejprve komorní cyklus 24 obrazů menšího formátu, v nichž se pokusil o jakousi malířskou definici Kafkova života, tvorby a světa. Prolínají se zde znaky odkazující k biografii spisovatele, jeho dílu, ale zároveň paralelně zaznívá souzvuk s životem a údělem malíře samotného. Soubor tedy není koncipován jako ilustrace konkrétního Kafkova díla, nebo děl, ale snaží se o obecnější definici údělu autora zmítaného pochybnostmi, palčivou touhou po dokonalosti, nespokojeností se sebou samým. Zachycuje nekonečné hledání univerzálního principu i zcela ojedinělé subjektivní tendence determinující podstatu či povahu tvorby jako takové. Vypovídá o každodenním úsilí po dosažení sumární bezchybnosti i postižení jemného, avšak podstatného detailu.

Drobné formáty svědčí zkratce, hutnosti výpovědi, preciznosti myšlenky. Přinášejí celou škálu pocitů, dojmů a postřehů z Kafkova života, ale zároveň výmluvně hovoří o jisté důvěrnosti mezi oběma autory, o symbióze, vzájemné paralelní linii dvou rozdílných, a přece v něčem tak shodných životů a světů – toho literárního a výtvarného.

V roce 2015 rozvinul Ščigol motivy cyklu Deníky Franze Kafky na velkoformátových plátnech. Kompozice a ústřední téma se většinou nemění, malíř však nechává rozehrát i průvodní a vícevrstevnaté motivy. Dochází k drobnému posunu celkové atmosféry zobrazovaného. Z drobných, intimních, důvěrně privátních scén se stávají velkolepé příběhy odehrávající se přímočaře v bezprostřední blízkosti diváka. Jako by na malé formáty divák nahlížel skrz kukátko do uzavřených privátních prostor, ale velká plátna představují příběh odehrávající se na velké otevřené osvětlené scéně. Provokují k autentickému prožitku, umožňují vstoupit do obrazového prostoru, jsou extrovertní, působí na diváka oboustranným pohybem – vtahují ho dovnitř i vystupují ven a obklopují ho, zatímco drobné formáty jsou introvertní, vyžadují ztišení, ponoření se, introspekci, soustředění, zastavení. U velkých pláten se divák stává součástí příběhu samotného, je konfrontován s latentními, dosud neprojevenými city spisovatele – malíře, křehkého, ale odhaleného, houževnatého a neústupného, i pochybujícího.